Seznámení s plemenem whippet proběhlo na akademické půdě, když spolužák tajně přivedl na přednášku svoji vipetku Baá Ozzmosis. Všechny si hned získala svojí povahou a vytrvalým a výrazným vrtěním ocáskem. Spíše než ocáskem tak celou zadní částí těla. V této době jsme již uvažovali o tom, že si pořídíme štěňátko, ale jaké rasy nám doposud nebylo jasné, až do této chvíle. Jen v jedné věci jsme měli jasno, nechceme aby naše vipetka měla tak strašně osvalené zadní běhy, vždyť ani nemůže dát k sobě nohy.

Když jsme si konečně vybrali vipetku, která splňovala naše představy, černá fenka whippeta, ptal se nás chovatel pan Zdeněk Němeček, jestli s ní budeme dostihovat. No uvidíme, příští rok se určitě přijedeme podívat, stejně se musíme nechat změřit nebo co, takže nějaké to sólíčko můžeme zkusit. :)

Příští rok jsme se jeli skutečně podívat, pustili jsme Apulku na nějaká sólíčka, pak i do společného běhu a najednou měla hotovou dostihovou licenci. Když jí to tak jde a baví jí to, tak se sem jěště podíváme, říkali jsme si. A skutečně se tak stalo, občas nás na dostihy odvezl někdo ze známých, ale častěji jsme cestovali vlakem. Kdo nezažil neuvěří, jak je úmorné a hlavně složité cestování vlakem na dostihy. Uvedeme jen hlavní důvody proč je to taková hrůza. V našem případě to probíhalo tak, že ráno v půl šesté jsme již stáli ověnčení různými pelíšky a batohy s proviantem na vlakovém nástupišti v Ústí nad Labem. Po dvou hodinách jízdy první přestoupení na přípoj, pak druhé někdy i třetí, a konečně cílová stanice. V Kolíně je dráha od nádraží vzdálena několik kilometrů, v případě Mladé Boleslavi je to o kousek blíže, jak je to s cestováním vlakem do Lednice netuším, to jsme ani raději nezkoušeli.

Takže, po zhruba třech hodinách strávených v hlučném vlaku na Vás čeká ještě slušný pochod přímo na dráhu a věřte, že to Vašeho závodníka před dostihem zrovna nenadchne. Pokud jste tedy stihli dorazit na dráhu včas, bohužel vlaky opravdu nejezdí na čas, zjistíte, že cestování vlakem s sebou přináší další nevýhody. Oproti motorizovaným vipetům, kteří se choulí na zadních sedačkách nebo v pelíšku v kufru, ten Váš postává a posedává na Vašem improvizovaném místečku a je v neustálém střehu (rozličné zvuky, spousty psů a lidí). A pokud třeba začne pršet a je zima, můžete si být jisti že to výrazně ovlivní jeho výkon na dráze, a v nejhorším případě se to může podepsat i na jeho zdraví. Nesmíme totiž zapomenout, že se opravdu běhá od brzkého jara až do podzimu.

Pokud máte pocit, že se cestování vlakem na dostihy dá s určitým sebezapřením pravidělně absolvovat, můžete mít pravdu, ale z našich zkušeností víme, že to rozhodně vůbec není snadné. Koupě automobilu byla tedy jedinou možnou alternativou. Celou zimu jsme obětovali šetření a autoškole, abychom na jaře vyrazili na dostihy po vlastní ose. Postarší Honda Civic se zdála jako vhodné řešení a kapacitně dostatečně prostorné auto pro naše dostihové potřeby. Páneček se sice při prvních jízdách více modlil než řídil, ale po prvním roce ježdění na dostihy měl praxe někdy až nad hlavu. Civíček se sice zprvu jevil jako vhodný vůz, ale nakonec jeho slabých 190 litrů zavazadlového prostoru bylo opravdu málo. Naskytla se nám příležitost na Ford Mondeo combi a nebylo co řešit, jeho neskutečných 1500 litrů prostoru v kufru rozhodlo. Od té doby jsme s dopravním prostředkem naprosto spokojeni. Vyšší komfort, při někdy i několikahodinových cestách, oceníte nejen Vy ale i Vaši chrti. Z důvodu vyšší bezpečnosti, především pro naše vipetky, je vozíme v mírně upravené bezpečnostní autoplachtě na zadních sedačkách a nikoliv v kufru. Jak říkáme, kufr je pro věci, kdežto vipetky jsou pasažéři. Navíc přeprava v zavazadlovém prostoru s sebou přináší i další potencionálně nebezpečné situace (zezadu nabourané auto, jen jedny dveře, které se dají otevřít v případě nouze a další). Dalším logickým krokem je vhodné bydlení, takže v poslední době vybíráne pro naše holky bydlení, které by splňovalo jejich potřeby a naše možnosti.

Po prvních dvou letech s Apulkou jsme zjistili, že běhání s jinými pejsky na loukách a výletech ji nestačí, respektive ostatní pejsci, které jsme potkali, nestačili naší Apulce. Přesně jak se říká, jeden whippet je jen poloviční pes, proto jsme se odhodlali, ještě v průběhu studií, pořídit si k Apulce druhou společnici, a to Brodinku. Po počátečním ostychu a nedůvěře je z nich nyní naprosto skvěle sehraná dvojka. Společné procházky a hlavně běhání je jejich životní vášní a kdykoliv mohou a je na to alespoň trochu vhodný terén, navzájem se vyhecují k běhu, kdy jen tajíme dech z tak vysoké rychlosti mimo dráhu, aby se jim něco nestalo. Ovšem to je riziko života a možnosti pobíhat volně bez vodítka.

Každopádně, pořídit si chrta, který bude mimo vodítko jen na dostizích nebo v oploceném areálu, aby neutekl, to jsme opravdu nechtěli. Hodiny, dny ba i týdny výcviku a opakování se podařily a nyní si můžeme radostně užívat to, jak kolem nás pesanky krouží a v rámci možností si s hraním při vycházce vystačí jen spolu. Většinou si od nás sice stejně vynucují pozornost a jako malé děti se těší na chvilku, kdy jim hodíme tenisák nebo jinou drobnou radost. Každodenní téměř dvouhodinová procházka ze začátku zmáhala především nás, ale během prvního roku se nám natolik zlepšila fyzička, že místo toho, aby mi jsme trénovali pesanky, tak vlastně pesanky trénují nás. :-)

Prostě a jednoduše, od roku 2003 se nám změnil náš dosavadní život o 100% k lepšímu a od této doby se našim vipetkám snažíme maximální měrou poskytnout vše co je pro ně nejlepší, jelikož to samé ony dělají pro nás.